Jestli je Divadlo F. X. Šaldy Liberec (a to bez výjimky všechny tři soubory) v něčem dlouhodobě výrazné a silné, tak v působivé reflexi aktuálních společenských témat na prknech jeviště. Divákům díky tomu nejednou před očima vyvstává to, co mohlo sledovat třeba už athénské publikum v Sofoklových tragédiích, nebo doboví pozorovatelé sugestivních renesančních a barokních nástěnných maleb, plných až fantaskních výjevů posmrtného zatracení jako zákonité odezvy na nekonečnou paletu lidských neřestí.
Přelet nad kukaččím hnízdem režisérky a šéfky činohry Kateřina Dušková je ostatně podobně výpravnou freskou, jen divadelní, a především monumentální. A jde v ní přitom o víc než o alegorii na každodenní člověčí špatnosti/hříchy – o ztvárnění skutečného zápasu za ryzí lidskou svobodu; o nekompromisní souboj konkrétního dobra a zla; o prudký střet dvou nesourodých světů – svobody a totality. V libereckém nastudování lze snadno vysledovat hned tři hlavní poselství –
že za dobro a zlo na světě si můžeme výhradně sami (podobně Hans Jonas: zlo i zázraky vycházejí jedině z lidského srdce),
že se zlem je třeba bojovat, ať už to stojí cokoli,
že svoboda sice nemůže existovat bez pravidel či omezení (jinak bychom se vzájemně pobili, nebo třeba nebyli schopni objektivně trestat špatnost), ale jejich přemíra hrozí fatálně vyústit v nadvládu a totalitu.
Co musí na inscenaci Kateřiny Duškové každého uchvátit, jsou provedení scény a herecké výkony. Pod jevištěm se odehrává každodenní život svěřenců psychiatrické léčebny vč. terapeutických sezení, manipulovaných Velkou sestrou k udržení svého totalitního mikrosvěta, zformalizovaného řadou rigidních pravidel; stejně tak ale jde o arénu svobody, v níž se nespoutaný McMurphy v protikladu snaží ten autoritářský ministát rozložit. Mozkem nesvobody je ale samo pódium, přestavěné v nedobytnou prosklenou sesternu, zapovězenou těm zdola. To je ten vlastní prostor sloužící k ovládání myslí spoutaných jedinců – pacientů; zároveň i obrazná mučírna (elektrošoky) a ovšem také příležitostná káznice (polstrovaná samotka). A stejně jako v životě lidských společenství cílí každá revoluce hlavně na dobytí zakázaného území (ať už jsou jimi paláce diktátorů, rezidence partajníků či ústřední výbory vládnoucích stran), i v libereckých Kukačkách revoluční dav dočasně vítězí dobytím sesterny a poskvrněním samotky, která poslouží jako místo hluboce lidského milostného aktu protřelé Candy a panice Billyho. Svoboda právě zvítězila nad totalitou!
Brilantní. Jedině tak lze popsat herecké výkony celého činoherního souboru. Samozřejmě jim dominuje Velká sestra Jany Hejret Vojtkové (dávno vím, že tahle bytostná kominda je i úžasnou dramatickou herečkou) a McMurphy Tomáše Impseila (najdete pět rozdílů od Nicholsona? Těžko), ale báječně jim sekundují i všichni ostatní – bezcharakterní doktůrek Zdeňka Kupky (pro něj mám zvláštní slabost – je to přesně ten typ, který pomáhá udržovat zlo při životě, protože není schopen mu vzdorovat), benjamínek Billy s oidipovským komplexem Daniela Tomana, méněcenností trpící kápo Harding Tomáše Váhaly, katatonii předstírající indiánský náčelník Bromden Martina Stránského, obsesivní unabomber Scanlon Martina Polácha, nadržený neurotik Cheswick Jakuba Kabeše nebo třeba schizofrenik Martini Stavrose Pozidise.
Co postava, to nejen přesvědčivě zahraná psychiatrická diagnóza, ale především otevřená výzva pro okolní svět – opravdu stačí trpět zdravotním hendikepem, aby byl člověk automaticky odsouzen k doživotnímu pobytu v léčebně? Přičemž ve skutečnosti má ten vzkaz z jeviště ještě univerzálnější podtext – jde o základní požadavek svobody a spravedlnosti pro každého bez ohledu na to, čím se vzájemně lišíme. Protože to jsou nedělitelné a výchozí postuláty lidství.
Každý patrně ví, jak ten příběh dopadne. Přestože je McMurphy násilím donucen podstoupit nevratnou lobotomii (jako trest za vyvolání revoluce a napadení Velké sestry), je to jen dílčí vítězství diktátorského establishmentu. V okamžiku, kdy bezvládného pacienta náčelník Bromden raději zadusí polštářem, pomůže mu uniknout z otroctví a stát se znovu svobodným. Se zlem je přece třeba bojovat, ať už to stojí cokoli. Ne?